HOTEL VENEZIA 2000

Reportáž na LifeReport.tv

Historie Navalis

Počátky lodní hudby (musica navalis) jsou doloženy na ikonografických pramenech již v 15. století. Z pozdější doby je ikonograficky zachycena slavnost manželky dóžete Grimaniho v Benátkách v roce 1597. O rok později se rovněž v Benátkách setkal s lodní hudbou český cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jehož popis vodní slavnosti byl jedním z prvních, s nimž se mohlo české prostředí seznámit. V roce 1608 se zúčastnilo ve Florencii 38 plavidel různé velikosti vodní slavnosti s hudební produkcí, která se konala u příležitosti svatby Cosima Medicejského s arcikněžnou Marií Magdalenou. Hudba se rovněž uplatnila v regatě pro Ferdinanda III. Toskánského v Benátkách v roce 1688. Celá řada pramenů dokládá existenci lodní hudby ve Francii.

V Praze se první hudební vystoupení na lodích konalo 5. května 1627 u příležitosti přenesení ostatků svatého Norberta z protestantského Magdeburku z chrámu P. Marie do premonstrátského kláštera na Strahově. Ačkoliv hlavními aktéry několikadenních oslav byli především strahovští premonstráti, organizace vodní části slavností byla plně v rukou studentů klementinského jezuitského semináře. Jezuité byli velmi aktivní v pořádání dramatických her s hudbou, a tuto svoji činnost přenesli i na vltavskou hladinu. V průběhu 17. století se pod jejich taktovkou uskutečnily další plavby alegoricky vyzdobených fregat, u nichž lze předpokládat využití hudby.

Jezuité položili základy tradice lodních hudeb na Vltavě, která v 18. století významně doplnila pražský kulturní život. Zpočátku měly ryze liturgický charakter. Jejich další rozvoj významně ovlivnil bohatý kulturní a společenský život drážďanského dvora, o jehož okázalých slavnostech, při nichž nechyběly ani vodní hudby, referoval dobový pražský tisk (Pražské poštovské noviny).

Vodní hudby byly nejčastěji provozovány u Karlova mostu, ale probíhaly také v okolí Střeleckého ostrova a vyšehradské skály. Z hlediska účelu, cíle, resp. pořádající instituce lze vodní hudby dělit na svatojánské, norbertinské, ostrostřelecké a lidové vodní hudby. Ojediněle jsou v pramenech zmiňovány mariánské a neliturgické oslavné vodní hudby.

V prvních desetiletích 18. století se vodní hudby konaly nepravidelně a pouze při výjimečných událostech. V roce 1708 uspořádali slavnosti s vodní hudbou strahovští premonstráti u příležitosti instalace sochy svatého Norberta od I. F. Platzera na Karlův most. To však byla z jejich strany spíše ojedinělá akce. O pravidelné konání lodních hudeb se zasloužili křížovníci s červeným srdcem (cyriaci), kteří uspořádali první svatojánskou slavnost s lodní hudbou 15. května 1715. Jejich zásluhou se svatojánské slavnosti doprovázené lodní hudbou staly na rozdíl od jiných lodních hudeb pravidelnou akcí.

Cyriaci využili legendy tradované v díle Thesaurus triplex řádového kronikáře Jana Karla Rohna, podle které byl mrtvý Jan Nepomucký shozen z Karlova mostu do Vltavy a jeho tělo pak bylo vyloveno poblíž cyriáckého kláštera a uloženo před pozdějším přenesením do chrámu sv. Víta v klášterním kostele sv. Kříže. Líčení této legendy byl podřízen program prvních svatojánských slavností s vodní hudbou: „Slavnost začínala vždy v předvečer později ustanoveného svátku sv .Jana Nepomuckého, tj. 15. května asi o šestnácté hodině figurálními litaniemi a požehnáním v cyriáckém klášterním kostele sv. Kříže většího, vzdáleném přibližně dva kilometry od Karlova mostu. Pak zpěváci a hudebníci nasedli před klášterem do připravených lodí a plavili se za doprovodu slavnostních intrád ke Karlovu mostu. Zde lodě zakotvily a bez dalších liturgických obřadů tu byla provedena svatojánská lodní hudba.“¹ Lodní hudbu dirigoval regenschori kostela sv. Kříže většího Christian Andrea Felber. Kromě cyriackých hudebníků a zpěváků se ji účastnili také hudebníci a zpěváci z jiných pražských kostelů. Pro posluchače byla tiskem vydána synopse, uvádějící text zpívané skladby.

Ačkoliv pro léta 1716 až 1718 nemáme žádné záznamy o lodních hudbách pořádaných cyriaky, získaly si v následujících letech jejich svatojánské hudební produkce na Vltavě velkou oblibu Pražanů a návštěvníků z širokého okolí. Důvodem byl jednak termín konání, který připadl na předvečer každoročně realizované pražské svatojánské oslavy, a jednak nesporná hudební proslulost a prestiž pořádající instituce. Velký podíl na tom měl také autor skladeb, sedmadvacetiletý varhaník pražského kostela sv. Martina ve zdi a současně posluchač právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, Šimon Brixi. Byl autorem skladeb zahraných při slavnostech v roce 1720. Brixi byl zároveň pověřen řízením lodní hudby, neboť cyriaci dosud nevybrali nového řádového regenschori po odstoupivším Štěpánovi Náchodském.

Vedle cyriaků pořádaly slavnosti s lodní hudbou také jiné instituce a skupiny. Dobové prameny uvádějí strahovské premonstráty, studenty pražského svatováclavského semináře, sbor pražských hudebníků, sdružení pražských kupců. Mezi pořadateli se objevují malostranští dominikáni z kostela sv. Máří Magdaleny, malostranští augustiniáni od sv. Tomáše. V roce 1716 se konala velká oslava s vodní hudbou v Podskalí u příležitosti narození Leopolda, syna císaře Karla VI. a Alžběty Kristiny. Při květnové návštěvě císařovny v Praze v roce 1721 byly svatojánské slavnosti zahájeny až po jejím odjezdu 18. května, aby panovnice a její doprovod neuvízla v přeplněných ulicích. V květnu 1727 si strahovští premonstráti připomenuli sté výročí přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburku do Prahy. Oslava měla podobu svatojánských slavností, lodě vyplouvaly přibližně z míst dnešního Štefánkova mostu, ale jejich vyvrcholení se odehrálo pod sochou sv. Norberta.

V roce svatořečení Jana Nepomuckého musely být květnové svatojánské slavnosti na vodě zrušeny pro nepřízeň počasí a rozbouřenou Vltavu. Náhradní termín byl stanoven na 9. října. Císař Karel VI. sice potvrdil přijetí pozvání, ale zároveň se z oslav omluvil. V přípisu nabádal k zajištění dostatečného množství prachu pro salvy, dovolil slavnostní osvětlení města, pořádání ohňostrojů a vytrubování intrád, ale současně upozornil na nebezpečí požárů, které mohou vzniknout z ohňostrojů. V slavnostní den obsadilo tři sta hudebníků a zpěváků dvě lodě. Jedná se nejvyšší zaznamenaný počet účinkujících na lodních hudbách. Pod Karlovým mostem, poblíž sochy sv. Jana Nepomuckého, byly za účasti velkého počtu posluchačů provedeny slavnostní litanie a Te Deum. Plavbu lodí doprovázela hra osmi trubačských sborů a střelecké salvy. Po ukončení následoval slavnostní ohňostroj.

Podle některých autorů byla v říjnu 1729 hrána hudba Šimona Brixiho. Jedná se zřejmě o mylnou domněnku, protože v této době dochází k ochlazení vztahů mezi skladatelem a řádem. Brixiho nahradil dosud neznámý skladatel František Kratochvíl. Jedním z možných důvodů byl vliv nových estetických stylů, které do Čech pronikaly z Itálie a na které nedokázal Brixi reagovat. V roce 1735 Brixi umírá a novým „dvorním“ skladatelem cyriaků se stal Jan Zach.

Lodní hudba byla provozována i za francouzské okupace Prahy v letech 1741-1742. Většina lodí byla z Prahy odvezena a zbylé kontrolovali Francouzi. Cyriaci se obrátili na velitele francouzské posádky Chevereta s požadavkem na zapůjčení dvou lodí. Velitel žádosti vyhověl, a proto se svatojánské slavnosti mohly konat v řádném termínu, byť omezených podmínkách.

Po korunovaci Marie Terezie, která se odehrála 13. května 1743 v chrámu svatého Víta, následoval měsíc vyplněný oslavami, karnevaly, divadly a koncerty. Přitom nechyběla ani cyriácká lodní hudba. Cyriácký kronikář Karel Rohn zaznamenal průběh svatojánských slavností za účasti císařovny. Lodě s hudebníky vypluly v 18 hodin od kostela sv. Kříže většího a byly doprovázeny šesti sbory trubačů. Když lodě dopluly ke Karlovu mostu, umlkly intrády a všichni očekávali příjezd Marie Terezie. Čekání bylo narušováno pravidelnými výstřely z děl z malostranského břehu. Císařovna přijela ke Klementinu v půl osmé večer, nasedla se svým doprovodem a s vídeňskými císařskými hudebníky u kostela sv. Františka na lodě a za zvuku intrád všichni připluli k mostu. Zde obdržela tištěnou synopsi a teprve pak začala lodní hudba pod taktovkou Jana Rohna. Pro pokročilou noční hodinu byl plánovaný Concertus vynechán a hudebníci provedli pouze Litanie a mariánskou antifonu Regina coeli. Císařovna byla spokojena a vystoupení komentovala slovy: „Das ist eine rechte Oper.“²

S největší pravděpodobností se císařští hudebníci také podíleli na provedení lodní hudby. Byli přitom umístěni na zvláštních lodích, kotvících v bezprostřední blízkosti lodí s koncertujícími hudebníky.

Prusko-habsburský konflikt o slezské dědictví přerušil produkci lodních hudeb v Praze v letech 1744-1745. Již v následujícím roce se konala svatojánská slavnost s lodní hudbou. Dobová zpráva uvádí, že se ji zúčastnilo devět větších lodí, které musely stát poněkud vzdáleny od mostního oblouku, aby diváci nebyli ochuzeni o hudební zážitek. Je nepochybné, že i při relativně klidném a ve srovnání s dneškem relativně tichém okolí Karlova mostu nebylo zvukové zaplnění tohoto otevřeného prostoru několika soubory hudebníků jednoduchým úkolem.

Rok 1754 vnesl do provozování několik změn. Dochovala se žádost pražského obchodníka a měšťana Johanna Ratzenbecka o povolení veřejného provozování hudby k tanci a zábavě. Při nich měly být hrány i symfonie. Tuto žádost lze považovat za zárodek pražského koncertního života, a tudíž i konkurenci pro barokní lodní hudby. Další zásah přišel s dekretem Marie Terezie, v němž se zakazovalo používání trub a tympánů při mších a procesích. Zákaz panovnice se zřejmě již od počátku nedodržoval, o čemž svědčí mimořádně vysoký počet trubačských souborů hrajících při plavbě lodí v roce vydání dekretu. Pražští trubači proti dekretu mnohokrát písemně protestovali. V roce 1767 místodržitelství nakonec zákaz odvolalo.

Od roku 1758 vedl cyriáckou hudbu tehdy šestadvacetiletý František Xaver Brixi. Byl autorem většiny skladeb až do své smrti v roce 1771.

Od poloviny 18. století roste podíl pražských vojenských kapel na veřejných hudebních produkcích. Poprvé se vojenská kapela z Ogilviho pluku na lodi představila při svatojánských slavnostech v roce 1747, v roce 1765 hudba z pluku hraběte Kinského, v letech 1768 a 1769 hudba z pluku Ferdinandova a v roce 1770 esterházyho plukovní hudba spolu s hobojisty hraběte Netolického. Produkce vojenských kapel byla především určena pro vzmáhající se pražské měšťanstvo. Od osmdesátých let 18. století se prosadila tendence pořádání měšťanských lodních hudeb, jež měly převážně světský charakter a vojenské kapely byly jedním z jejich nejdůležitějších činitelů.

Zesvětšťování vodních slavností šlo ruku v ruce s tereziánskou reformní a státní politikou. V roce 1771 císařská dvorská kancelář, ve snaze zvýšit výkon venkovského lidu, vydala dekret, jenž zakazoval venkovskému obyvatelstvu účast na svatojánských oslavách. V dubnu následujícího roku byly zakázány poutní slavnosti, při kterých bylo třeba nocovat mimo domov. Všechny společenské změny se odrazily i v hudbě, která nyní měla zcela jinou společenskou úlohu. Cyriácké lodní hudby začaly pomalu a nezadržitelně ztrácet na významu v pražském hudebním životě a stávaly se zastaralým přežitkem. V roce padesátého výročí kanonizace Jana Nepomuckého se zřejmě žádná cyriácká lodní hudba nekonala, neboť v dobových pramenech o průběhu svatojánských oslav o ní není žádná zmínka.

Poslední dvě desetiletí 18. století přinesly zásadní proměnu v nazírání na svatojánský kult. Byly dokonce vysloveny pochybnosti o Janově pověsti mučedníka, hájícího zpovědní tajemství. Tato změna se odrazila na provozování lodních hudeb během svatojánských oslav, které byly považovány za přežívající anachronismus. K postupnému ústupu lodních hudeb ze slávy přispěla i řada dalších faktorů. Jednak to byla sama osobnost císaře Josefa II. a jeho známý nezájem o kulturu a hudbě, či nástup konzervativního politického kurzu za Františka II. Řád cyriaků, hlavního pořadatele lodních hudeb, byl zrušen císařským výnosem z roku 1783 pro chronickou zadluženost. Lodních hudeb se rovněž citelně dotkl zákaz používání ohňostrojů ve vnitřním městě, vydaný v roce 1781.

Plavby s lodní hudbou si přesto zachovaly svoji oblíbenost, byť ve značně pozměněné podobě. Zpráva očitého svědka z roku 1787 pojednává o větším množství člunů, na nichž se výletníci bavili za zvuků hudby. Lze konstatovat, že tato zpráva je dokladem transformace cyráckých liturgických hudeb do podoby lidové zábavy, která nebyla pouze výsadou aristokracie. V devadesátých letech 18. století se hlavními pořadateli lodních hudeb stali pražští ostrostřelci a příslušníci domobrany, povolaní do vojska na obranu proti případnému útoky na české země během válek s revoluční Francií. Hudební vystoupení ostrostřelců se skládalo zejména z vojenských pochodů. Slavností se obvykle účastnil vojenský velitel Čech arcivévoda Karel s chotí za velkého zájmu Pražanů, přihlížejících z okolních břehů či ze člunů.

Lodní hudby byly pochopitelně provozovány i v 19. století, ale jejich výprava a hudební kvalita nedosahovala úrovně koncertního provedení. Velmi významná slavnost s lodní hudbou se uskutečnila 15. května 1868 v předvečer položení základního kamene Národního divadla. Pořadatelé tehdy umně využili tradice svatojánských oslav. Okolí Karlova mostu a Prozatímního divadla bylo slavnostně osvětleno a na Vltavě plula bohatě vyzdobená plavidla se třemi hudbami a třemi pěveckými sbory.

15. května 1881 uspořádal podobnou okázalou slavnost s vodní hudbou spolek Hlahol na Žofínském ostrově. Ve dvacátém století se k tradici lodních hudeb vrátili v rámci festivalu Pražské jaro v roce 1957. Noční koncert se konal 25. května na parníku Děvín, na kterém zahrál symfonický orchestr FOK a sbor Typografia. Dirigentem koncertu byl dr. Václav Smetáček.

LITERATURA:

NOVÁK, Vladimír – MAŠLANOVÁ, Ludmila: Musicae navales Pragenses. Pražské lodní hudby 18. století. Studie – texty – analýzy, Praha 1993.